Nejprve však něco málo ke stolnětenisovým začátkům renomovaného trenéra. Jeho stolnětenisové začátky bychom mylně mohli spojovat především se severomoravským regionem, ale je tomu jinak. Než se Sviták ocitl ve Válcovnách plechu Frýdek-Místek či v Ostravě, sportovat začínal v Brně. V klubu Moravská Slavie Brno, jenž v té době hrál, jako ostatní brněnské kluby, na výstavišti - v pavilonu pod věží. V té době tam stálo v obou křídlech celkově 32 stolů v mimotréninkovém čase k pronájmu i pro veřejnost.

,,Žil jsem v Brně na ulici Pekařské, kde všichni mí kamarádi hráli stolní tenis. Já jsem z nich byl společně se svým spolužákem a přítelem nejmladší, ale nesoustředil jsem se tolik na to, abych byl lepší než oni, šlo mi spíše o to, abych porazil svého kamaráda. To se mi ovšem nedařilo, a tak jsem si tajně přidával tréninkové jednotky, na což mi správce a trenér klubu v jedné osobě po čase řekl, že bych mohl hrát u nich v klubu, ale ať přivedu hlavně svého spolužáka,“ popisuje úsměvnou historii svých ,,těžkých“ začátků. ,,Kolega ovšem pravidelně hrát nechtěl. Já jsem se ale do pinku zamiloval a zhruba ve svých deseti letech do klubu zapracoval.“

Střední školu už Sviták dokončoval v Ostravě. ,,Brno mělo nesmírně kvalitní pingpongovou základnu i republikovou oddílovou špičku. Byly tady výborné kluby jako MS Brno, Lokomotiva Brno či Královo Pole, ale ve chvíli, kdy mnoho hráčů z Brna odešlo za dobrými sportovními i životními podmínkami, byl jsem mezi těmi, kteří odešli na Ostravsko. Od toho času exodu hráčů se Brno v oddílové stolnětenisové špičce nevyskytuje.

,,Já jsem původně šel hrát do Nové Hutě Ostrava a po vojně přestoupil do Válcoven plechu ve Frýdku-Místku, kde to ještě trenérsky bylo ,,v plenkách“. Právě tehdy jsem se začal o stolní tenis zajímat více z trenérského hlediska. Dostal jsem se do menší rozepře se členy výboru, jejíž výsledkem bylo to, že jsem se v klubu ujal trenérského vedení mládeže“. Sviták posléze udělal první nábor a od roku 1979 zahájil vzestupnou éru klubu mezi špičku. Později v tehdejší nejvyšší mužské soutěži pak Válcovny plechu měly nejmladší družstvo s vlastními odchovanci.

Specifika Svitákovy trenérské praxe úzce souvisí i s předmětem jeho práce a studia. ,,V Ostravě jsem maturoval na střední průmyslové škole strojnické. Ve Válcovnách plechu jsem pracoval na oddělení racionalizace práce. V rámci zaměstnání jsem udělal státní zkoušku z analýz pohybu (MTM 1, 2 a 3) a to se odrazilo v mém pohledu na stolní tenis. Na nedostatky ve hře jsem se začal dívat především technicky – jak řešit údery z hlediska úspory času a z tohoto pohledu jsem začal hráčům objasňovat, proč v daném úderu často chybují.“ Je evidentní,, že tento přístup měl pozitivní vliv na výkonnost hráčů, pozdějších reprezentantů, neboť jméno Aleše Svitáka je spojováno s takovými hráči jako Josef Braun, Roland Krmaschek, Jaromír Truksa, Jiří Vráblík a Lubomír Jančařík. ,,Hodně si cením svého podílu na výkonnostním růstu Miroslava Cecavy. Ten byl ve svých devatenácti letech vyřazen ze Střediska vrchového sportu Praha, aby se pak následně ve Válcovnách plechu FM pod mým vedením dostal po čtyřech letech usilovné práce do seniorské reprezentace. Záměrně neuvádím další vynikající hráče a reprezentanty se kterými jsem dlouhodobě spolupracoval v SVS Ostrava, abych některého náhodou nevynechal.“

Aleš Sviták s Pavlem Krpcem

Nyní pár konkrétních otázek:

1. Jak se díváte na současný systém nejvyšší mužské soutěže u nás v návaznosti na sportovní růst mladých hráčů?

Pokud budu srovnávat, tak pamatuji dobu, kdy se nejvyšší mužská soutěž hrála systémem 4na4 včetně dvou čtyřher a myslím, že to byl ten nejlepší systém. Pepa Braun a Roland Krmaschek jsou toho zářným důkazem. Hráli ve svých 15 letech nejvyšší mužskou oddílovou soutěž s úspěšností okolo 50%! A z MEJ vozili medaile. Zastávám názor, že kvalitní domácí soutěž (s množstvím zápasů) s možností zapojení juniorů může významně prospět k růstu naší mládežnické reprezentační špičky s potenciálem pro seniorskou repre.

Současný systém extraligy mužů nepodporuje mladé hráče ve výkonnostním růstu. V nejlepším případě, pokud bude na základu soupisky, odehraje cca 30 zápasů za sezónu?! Dle mého názoru je to málo. A to ještě manažeři klubů řeší dilema, jestli zařazení „mládežníka“ naplní výkonnostní očekávání pro umístění klubu v konečné tabulce.

Minimum kvalitních domácích zápasů nijak k jejich výkonnostní akceleraci mezi evropskou špičku nepřispívá. Určitě by naší mládežnické reprezentaci pomohlo, výrazně zvýšit počet zápasů s kvalitními muži. Je to snad téma pro řízení našeho vrcholového sportu.

2. Dlouhodobě jste se pohyboval se na klubové, střediskové i reprezentační úrovni. Povězte nám, v jakých konkrétních bodech vidíte největší nedostatky ve výchově nových mladých talentů?

Ať už budeme hovořit o reprezentaci, střediscích či klubech, tak vždy budeme narážet na stejný problém. Hlavní body uvedu heslovitě: nízké cíle, nedostatek dobrovolné kázně a přemíra pohodlnosti. V neposlední řadě malá komunikace s rodiči a jejich nepochopení sportu a cílů. Již na klubové úrovni je nutné mít s rodiči vyjasněno, kam to chtějí se svou mladou nadějí dotáhnout. Jestli jsou spokojeni s účastí svého dítěte na výkonnostní úrovni „kroužku“ nebo míří výše – reprezentace a dále, kam až je to možné!!! Talentované děti potřebují pro svou sportovní cestu jasné cíle – krátkodobé i dlouhodobé. Prodiskutované a odsouhlasené s rodiči a s podporou školy. Potkávám se s názory, že více už trénovat nejde. Jsem přesvědčen, že pokud budou hráči sledovat hlavně dvě koleje, čímž mám na mysli školu a stolní tenis (oboje za silné podpory rodiny), tak se opět můžeme vrátit na ztracenou úroveň. Vzpomínám si, že za mých trenérských dob se s kadety běžně odehrálo přes tisíc hodin ročně. Špičkové týmy Evropy tak trénují dosud. Ti nejlepší mladí v rámci oddílové přípravy běžně trénovali s muži. Užší kádr juniorské reprezentace měl možnost každý měsíc týden trénovat s širším kádrem mužského ,,áčka“ a další týden v rámci soustředění mládežnické reprezentace. Všichni hráči se bez výjimky tréninkových kempů účastnili. Existoval ohromný přetlak na místo ve středisku, dnes už pomalu děláme nábor do středisek. Když to jednoduše shrnu: trénovalo se objemově více a tvrději a z toho plynuly medaile.

3. Jistě máte co říci i k přípravě těch nejmladších?

To ano. Bohužel v našich přípravkách často musíme suplovat to, co má zajistit škola a rodina. Děti dnes často neumí kotrmelec, neumí dokonce běhat ani skákat. Celých třicet procent dětí v první třídě neumí jít do schodů bez opory, což dokládají i odborné statistiky. Je to jedním slovem hrůza. Za mých mladých let jsme všemožně ,,blbli“ venku, běhali jsme, chodili jsme plavat, pošťuchovali jsme, ale to vše přispělo ke zdravému pohybovému vývoji. Pokud chce být některá přípravka dobrá musí ke specializaci přidat a rychle doplnit chybějící všeobecné dovednosti. Ožehavé téma předčasné specializace je téma na samostatný článek.

4. Nedá mi to a ještě se krátce vrátím k Vašemu nedlouhému působení v pozici reprezentačního trenéra juniorek před dvěma roky. Odcházel jste zřejmě trochu šokován realitou současného ženského stolního tenisu, ačkoliv jste měl dřívější zkušenost i s reprezentací žen. Nyní už spíše dáváte přednost výpomoci během reprezentačních akcí chlapecké složky reprezentace. Je ale vážně situace u chlapců a dívek natolik odlišná?

Za mého čtyřletého působení u repre žen celý kádr pamatoval svou bývalou centrální juniorskou přípravu, výborné vztahy, můj trenérský přístup. Přeneslo se to tak do i tehdejšího sportovního ducha ženského týmu. Jsem velmi kolektivně založený člověk, který by pro tým i dýchal. Pro mě jsou dobré interpersonální vztahy v jakémkoliv týmu naprostým základem a prvotním předpokladem pro výborné výsledky. Tehdy to vše děvčata chápala a reprezentace pro ně byla čest… Proto byl po letech pro mě šok a obrovské zklamání, jak některé juniorky uchopily svůj reprezentační přístup na MEJ. Osobní zájem výrazně předřadily před týmové výkony družstva a devalvovaly tak reálnou výkonnost reprezentace. Takto si přístup k reprezentaci ČR nepředstavuji a těžko jej může akceptovat i odborná veřejnost. Skutečně jsem byl rozčarován a ještě nyní mám jizvu na duši. Obrovská odlišnost v přístupu byla tehdy znát a vidět u družstva juniorů na výsledcích. Po špatném startu do turnaje se okolo trenérů Brauna a Kláska a jedničky Polanského mimořádně semkli a svou bojovnou jízdu korunovali stříbrnou medailí. Jen málo chybělo ke zlatu! Uvedené dokumentuje tehdejší odlišnosti chlapecké a dívčí složky.

5. Na závěr Vás požádám o krátké shrnutí dosavadního obrazu českého stolního tenisu z Vašeho úhlu pohledu včetně případného doporučení jak postupovat dále.

,,Jsem přesvědčený, že pod současným vedením svazu nyní ve stolním tenisu zažíváme ekonomicky nejsilnější roky, ale ekonomická stránka se bohužel úměrně neodráží v té sportovní. Větev našeho vrcholového sportu má jistě zpracovanou analýzu současného stavu s konkrétními opatřeními, kde čerpat výkonnostní rezervy. Osobně si myslím, že trenéři na klubových úrovních příliš podlehli tlaku rodin i veřejnosti a přizpůsobují se komfortnímu přístupu (životu, výchově mladých, názoru na vzdělání), což nás brzdí. Cesta zpátky do špičky vede jen přes vysoké cíle a dlouhodobou tvrdou dřinu. A i přes projevenou snahu se nepovede každému, ale získané vlastnosti mohou prospět v dalším životě. Každý, kdo pomýšlí na reprezentaci musí vystoupit ze své komfortní zóny a jít důsledně za svým cílem. Na to nesmí zapomenout hráči, rodiče a trenéři….“