Dnes již sedmdesátiletý ostravský trenér se začal stolnímu tenisu plně věnovat od roku 1973, tedy ve svých pětadvaceti letech. Do té doby se závodně věnoval jiným sportům, například volejbalu, fotbalu i basketbalu. Od kolektivních sportů se ale nakonec přeorientoval na stolní tenis. Jak se tak radikální změna udála? Světe div se, může za to jedna sázka.

,,Vsadil jsem se tenkrát s kolegou z práce, který tvrdil, že mě porazí i na deset fóra, ale nakonec spíše potřeboval náskok on. Utkání jsme odehráli v rámci nějakého odborářského turnaje, kde si mě všiml funkcionář svazu mládeže a přihlásil mě do turnaje neregistrovaných hráčů. Zde se mi dařilo natolik, že jsem společně s dalšími kolegy postoupil až do celostátního kola, ze kterého jsme v družstvech přivezli bronzové medaile,“ vzpomíná p. Bajger, který se po vydařeném celostátním kole stal rázem hráčem i trenérem Sokola Šenov, kam jej přihlásil kamarád.

Před stolním tenisem hrával také basketbal

Zdá se vám to skoro nemožné? Zbyněk BAJGER byl zkrátka pilný samouk. ,,S klukama jsme chodili stolní tenis hrávat o víkendech do pionýrské klubovny, od které měl tatínek klíče. Poté jsem hrával ještě na vojně, ale velkou část věcí jsem se naučil právě jako samouk, například topspin. Vycházel jsem především z knihy Ivana Andreadise – Třemi světadíly,“ prozrazuje rodák z ostravského Hrušova.

,,V Šenově jsem se pak začal aktivně věnovat trénování mládeže. Byla to totiž podmínka klubu. Do té doby jsem ale o samotném ping-pongu tolik nevěděl. Znal jsem akorát dost všeobecných věcí o trénování, a tak jsem sbíral informace jinde. Na severní Moravě v té době působila celá řada oddílů, např. Válcovny plechu Frýdek-Místek, Vítkovice, Baník Ostrava, Nová huť Ostrava, Přerov, Havířov nebo Opava,“ vypráví a zároveň si vybavuje i jednu křivdu.

,,Tři hráči ze Šenova postoupili na mistrovství republiky, což byl velký úspěch, ale nakonec tam nejeli. Z krajského přeboru přímou nominaci získalo šestnáct nejlepších, další místa určovala komise mládeže. Ačkoliv jsme v elitní šestnáctce měli tři hráče, tak nakonec nominovali jinou trojici z Havířova. Tehdy nám to bylo vysvětleno tím, že jsme neperspektivní, protože trénujeme jen dvakrát týdně na školní chodbě. Po odvolání sice nominaci změnili, ale naši svěřenci stejně nikam nejeli, protože jsme se všechno dozvěděli na poslední chvíli,“ uzavírá zklamaně p. Bajger, který se na základě této zkušenosti začal více angažovat také v ostravském svazu. Zvyšoval si odbornou kvalifikaci a dotáhl to dokonce na asistenta reprezentačního trenéra mužů.

Po několika letech už hala v Šenově neodpovídala předpisům, a tak se p. Bajger přesunul jinam, konkrétně do Tělovýchovné jednoty Nové huti (pozn. dnešní TJ Ostrava KST). ,,Došlo k tomu v roce 1980, kdy na Nové huti hledali trenéra mládeže a jelikož jsem to měl takřka přes cestu od svého bydliště, tak jsem neváhal. Nechybělo ale mnoho a mohl jsem také skončit v Havířově,“ vrací se k této době nynější nepostradatelný člen ostravského klubu.“

Oslava mistrovského titulu

Ještě předtím, než však oddíl stolního tenisu našel své pevné místo ve sportovním areálu na Varenské ulici, kam se dnes sjíždějí hráči a hráčky z celé republiky na bodovací turnaje mládeže, tak se trénovalo jinde, např. v ,,dřevěné boudě“ pod Frýdlantskými mosty. ,,Nikdo tam moc nechtěl trénovat. Byla tam jedna šatna a jedna věčně nefungující sprcha, ale i přes nevyhovující podmínky se začaly dostavovat výsledky. Nejvíce se dařilo třem našim děvčatům, která vyhrála na republikové úrovni snad všechno, co se dalo. Přesto nakonec na mistrovství Evropy kadetek nejela,“ vzpomíná na další křivdu, která se jeho svěřencům, potažmo svěřenkyním udála.

,,Bylo pravidlem, že ten, kdo chtěl reprezentovat, musel přestoupit do střediska vrcholového sportu. Naše děvčata ale přestoupit nechtěla, a tak nikam nejela. Dnes je Zuzana SMOČKOVÁ advokátkou, Iveta SNOZOVÁ lékařkou a Radka BRANÁ zemědělskou inženýrkou,“ přibližuje jejich osudy bývalý trenér a nastiňuje i způsob tehdejší přípravy: ,,Měli jsme dvě až tři tréninkové skupiny, které byly výkonnostně odlišné. Žádnými sparingy jsme nedisponovali, přesto naši hráči patřili k těm nejlepším v republice. Mezi jednotlivými tréninky, během střídání tréninkových skupin, probíhala i fyzická příprava. Na hráče jsme dohlíželi a pravidelně jsme vyhodnocovali jejich přístup k tréninku a chování. To vše v souladu s jejich školním prospěchem. Po určité době byli dva nejhorší přeřazeni z první skupiny do druhé, a dva nejlepší ze druhé skupiny zařazeni do první. Myslím, že tento systém velmi dobře fungoval a hráče vhodně motivoval.“

Právě v tomto systému se prosadila ona uvedena děvčata a později i chlapci, zejména Marek KLÁSEK a Marek ČIHÁK. Oba na rozdíl od svých oddílových kolegyň odešli po skončení základní školy do střediska a později se stali úspěšnými reprezentanty. Základy jim ovšem vštěpoval právě p. Bajger, jehož rukama ovšem prošla i řada dalších známých hráčů, např. Javůrek, Štěpánek, Karásek, Jančařík, Košťál, Vožický či Prokopcov, který v rámci letošního Czech Open ukončil svou dlouholetou reprezentační kariéru.

To už však mluvíme o nové éře. ,,Ze dne na den jsme se z herny pod Frýdlantskými mosty museli vystěhovat, a to právě ve chvíli, kdy už byla budova doslova na spadnutí. Areál TJ na Varenské se teprve dostavoval, a tak jsme měli vždy vyhrazený čas po badmintonu. Později se ale už dostavěla dnešní herna stolního tenisu,“ pokračuje ve svém vyprávění p. Bajger: ,,Po roce 1989 jsme se museli vypořádat s finančními obtížemi, ale nakonec všechno dobře dopadlo a v roce 1996 a poté ještě v roce 1998 jsme získali dva mistrovské tituly ve družstvech mužů. Musím ovšem říci, že to bylo hlavně zásluhou Číňana Qin Zhijiana (pozn. mistr světa mužů, který působil u čínské reprezentace mužů).“ Zlatý mančaft vedle hlavní čínské opory tvořil ještě Marek Klásek, Radek Košťál, Marek Čihák a Karel Karásek.

Bývalí svěřenci Zbyňka Bajgera pořádně překvapili, když v rámci jeho Narozenin přijeli po letech na společný trénink.

V současné době Zbyněk BAJGER nadále vydatně pomáhá s přípravou těch nejmenších v ostravském KST. V hale tráví desítky hodin a jeho práce je pro chod klubu zkrátka nepostradatelná. Dříve přitom pracoval jako referent pro zlepšovací návrhy, vynálezy a autorská osvědčení v Nové huti. Na této pozici strávil bezmála pětadvacet let svého života, ale nakonec se rozhodl pro kariéru profesionálního trenéra, a to i přesto, že mu jsou připisovány dva vynálezy v oblasti hutnictví. Mimo jiné ovládá i francouzštinu a v mládí se věnoval hudbě. Hrál na housle, kytaru a dokonce vystupoval ve vlastní beatové kapele. Se stolním tenisem ale projezdil řádný kus Evropy, a tak svého rozhodnutí určitě nelituje.

Navíc k pingpongovému balónku přitáhl všechny své děti, posléze i některá vnoučata. Syn Martin sám aktivně vede přípravku, druhý syn Jiří působí také v ostravském KST jako trenér mládeže a příležitostně nastupuje v ligových soutěžích, dcera Lenka hrála dříve ženskou extraligu, dnes je členkou druholigového týmu. Snad největších úspěchů dosáhl vnuk Ondřej, který byl mládežnickým reprezentantem, ve své kategorii patřil k evropské špičce, získal několik mládežnických mistrovských titulů, ovšem i titul juniorského vicemistra Evropy v mixu. Letos také získal mistrovský titul v družstvech mužů, což dokazuje, že se úspěšně prosazuje i na domácí scéně mezi dospělými. Ke stolnímu tenisu přivedl dědeček i vnučku Kristýnu. Další vnoučata už ale nepřemluvil. Klárka bodovala jako mažoretka a nejmladší Dominik hraje florbal.

Jméno Zbyňka BAJGERA je podepsáno pod stovkami medailí stolních tenistů TJ Ostrava. ,,Téměř každý rok získáváme medaile v soutěžích družstev a podíl máme také na velké spoustě medailí z mistrovství Evropy mládeže, což nás dlouhodobě řadí k nejúspěšnějším klubům v republice,“ uzavírá pingpongový guru, který však stejně jako ostatní pingpongová veřejnost vnímá dlouhodobě neuspokojivý stav českého stolního tenisu v evropském měřítku, natožpak v tom světovém. O tom ale zase někdy jindy.