Pinčesobchod
Marta Novotná: ,,Kdo chce zapalovat, musí sám hořet"
Kategorie: Rozhovory / 28 Března 2017

Co ještě nevíte o předsedkyni trenérsko-metodické komise a dlouholeté osobní trenérce legendární Marušky Hrachové? 

 

Marta NOVOTNÁ momentálně zastává funkci předsedkyně trenérsko-metodické komise a bezesporu je tak osobou na správném místě. Kdo jiný by totiž měl ,,velet“ organizaci zaměřené na výchovu a vzdělávání nových trenérů, než právě bývalá trenérka Marie Hrachové?

O tom, že je Novotná odbornice na slovo vzatá mohou referovat někteří její současní i bývalí studenti.

Petr MACELA: ,,Poprvé jsem se s Martou Novotnou setkal osobně při školení trenérů licence B. Loni jsem na FTVS UK zahájil studium trenérského áčka, kde je paní Novotná vedoucí specializace trenérů stolního tenisu. V tomto ohledu je o nás velmi dobře postaráno. Mezi jednotlivými konzultacemi dostáváme všechny potřebné informace e-mailem a osobně si s pí. Novotnou můžeme promluvit a probrat veškeré problémy při přednáškách na fakultě nebo na velkých akcích stolního tenisu, které si obvykle nenechá ujít. Během každého semestru nás čeká pětidenní specializace stolního tenisu. V tomto náročném týdnu se nám věnují významní trenéři a činovníci ČAST, které Marta Novotná pozve, aby nám předali své vědomosti a poznatky z moderního stolního tenisu. Některé přednášky prezentuje sama předsedkyně, se kterou se nám, studentům nejvyšší trenérské licence, velmi dobře spolupracuje a jsem rád, že se nám věnuje trenérka, která stolním tenisem žije.“ 

Hana BARTOŠOVÁ: ,,V loňském roce jsem úspěšně zakončila studium na FTVS UK a získala jsem trenérskou licenci A. Během studia mě právě nejvíce dokázala zaujmout Marta Novotná, od které jsem se také dozvěděla nejvíce informací. Je vidět, že Marta má ohromné zkušenosti, která s radostí předává dál. S ostatními jedná s respektem a ostatní vůči ní mají také respekt.“

A aby toho nebylo málo, tak Marta Novotná, která v loňském roce oslavila i významné životní jubileum, se letos v lednu dočkala velké pocty, když se mohla těšit ze slavnostního uvedení do Síně slávy Unie profesionálních trenérů Českého olympijského výboru, které se konalo v pražské Lucerně. V této elitní společnosti je tak jedinou českou zástupkyní pro stolní tenis. ,,Už jenom ta příležitost být v blízkosti tak významných sportovců typu Lukáše Krpálka, či možnost diskutovat s ostatními trenéry zvučných jmen, to vše je samozřejmě pro mě ohromná čest. Ale není to jen ocenění pro mě, je to vlastně pocta celému našemu sportu. A myslím si, že by si tam zasloužili být i jiní. Každý se tam ale může dostat, protože dveře jsou stále otevřené. Pro mě to byl naprosto jedinečný zážitek, který mě tak trochu vrátil do minulosti.“

Letošní slavnostní uvedení do Síně slávy.

Pojďme si teď společně o této minulosti popovídat.....

Narodila jsem se do ryze sportovní rodiny. Obě mé sestry se věnovaly gymnastice. A mě sport taky moc bavil. Rodiče byli členy Sokola, a tak jsem měla i velmi dobrou průpravu. Dělala jsem závodně gymnastiku, hrála házenou a současně stolní tenis. Moje maminka každoročně jezdila během prázdnin vypomáhat do rekreačního střediska, kde se mimo jiné na venkovních stolech hrál ping-pong čistě rekreačně. A tak jsem vlastně začínala :-) Časem se tam objevovali i stolní tenisté, kteří už hráli v klubech a ti mě zvolna lákali k sobě do oddílu. Od ostatních sportů jsem se tak začínala distancovat.

Kde jste tedy nakonec skutečně začínala?

Ve svém rodném Zlíně, kde jsem teprve v šestnácti začala hrát pod víceméně trenérským vedením. Poté jsem přestoupila do Lokomotivy Brno, a tam se mi trochu pootevřel svět k velkému stolnímu tenisu. Vždyť muži Lokomotivy se tenkrát pyšnili titulem mistrů republiky. Já jsem zde nastupovala v 1. lize a už tehdy jsem trochu inklinovala k trenéřině, když jsem udělovala rady svým mladším spoluhráčkám.

V dresu Lokomotivy Brno. Píše se rok 1969.

Ze Zlína přes Brno až do Ostravy....

V roce 1969 jsem promovala a brněnská Lokomotiva se v podstatě ze dne na den rozpadla. Tehdy jsem dostala nabídku z Vítkovic, kde jsem měla holkám pomoci udržet 2. ligu. Nebylo to pro mě vůbec lehké rozhodnutí, protože se mi do Ostravy vůbec nechtělo, ale nakonec jsem tam strávila dlouhých dvacet let. A díky zisku trenérské kvalifikace jsem zde působila nejen jako hráčka, ale právě jako trenérka. Na podzim roku 1974 navíc vznikla střediska vrcholového sportu. A jelikož jsem ve Vítkovicích pracovala se šesti hráčkami, které byly do střediska vybrány, dostala jsem i já nabídku stát se střediskovou trenérkou.

V čem se takové středisko lišilo, či nelišilo od toho stávajícího?

Tak například ve Vítkovicích v rámci jednoho střediska fungovalo celkem sedm sportů, nejen stolní tenis, ale dále ještě atletika, box, tenis, zápas, vzpírání aj. Jako trenéři jednotlivých sportovních odvětví jsme spolu spolupracovali, debatovali a předávali si zkušenosti. Tak mi třeba tenisoví trenéři poradili, abych Marušku tolik netrápila s posilováním nohou, ale abych se více zaměřila na práci s rovnováhou, atleti mi zase dávali cenné informace k plánování a dolaďování formy.

Všichni trenéři byli zaměstnanci ČSTV s velmi dobrým finančním ohodnocením a sociálním zabezpečením. Trenéřina byla prestižní zaměstnání. Naší povinností bylo zajistit komplexní přípravu a pracovali jsme s elitní skupinou vybraných hráčů, kteří měli motivaci na sobě tvrdě pracovat. Nestalo se mi za celých 16 let práce v SVS, aby některá hráčka, kterou jsem si vybrala odmítla do střediska nastoupit. Každý trenér měl osobní zodpovědnost za skupinu 6-8 hráčů, složení tréninkové skupiny včetně sparingpartnerů podléhalo schválení KVS. Pro hráče zařazené v SVS se centrálně pro všechny sporty zajišťovalo materiální vybavení, ubytování s pedagogickým dozorem, stravování sestavené pro jednotlivé sporty dietní sestrou, zdravotní zajištění a metodický servis.

V tom vidím největší rozdíl ve srovnání se stávajícími centry. Trenéři, aby se uživili, musí zajišťovat celé spektrum činností-kromě tréninků v centru, taky tréninky a koučing v klubu, v přípravce, případně ještě privátní hodiny a sami ještě hrají. Tato roztříštěnost je pak na úkor kvality.

Zmínila jste Vaši nejúspěšnější svěřenkyni....Kdy jste Marušku vzala ,,pod svá křídla“?

Bylo to téhož roku, kdy vznikla sportovní střediska. Maruška už tehdy dva roky trénovala ve Frýdlantě, a tak jsem se zasadila o to, aby do střediska občas dojížděla.

Jak se Vám jevila?

Vůbec neuměla bekhend, který se paradoxně později stal její největší zbraní. Byla strašně zaujatá pro ten sport, ale pokud to tak mohu říci, byl to sportovní antitalent. Kromě ping-pongu neuměla nic. Ve fotbale se bála míče, měla strach i z ježdění na kole a z plavání. Zpočátku jsme se zaměřily na ping-pong. Později už ale bylo zřejmé, že bez fyzické přípravy to nepůjde. Maruška zrovna prožívala pubertu, a tak to vůbec nebylo jednoduché. Zvláště přinutit ji běhat! V hale by třeba dokázala strávit den i noc, ale pokud šlo o věci kolem, tak to bylo hodně problematické. Když ale přicházely první větší úspěchy, tak mi musela dát za pravdu.

Rok 1976. Přebor ČSSR staršího žactva.

Marie HRACHOVÁ: ,,O Martě mohu hovořit jen v superlativech. Její přístup byl naprosto profesionální a lidský. Pro mě navíc udělala spoustu věcí navíc, které ani dělat nemusela. Měla jsem v ní stoprocentní podporu, stejně jako ze strany rodiny, což mě motivovalo k tomu, abych se snažila ještě více a oběma stranám to plnohodnotně vrátila. Byla jsem sice hodně tvrdohlavá, ale zase jsem strašně moc chtěla. Vzpomínám si například, jak mě Marta půl roku přesvědčovala o tom, že by bylo dobré, abych začala běhat. Ona se mě snažila od stolu spíše odhánět, protože jsem byla schopna trénovat i celé dny. A vždycky se mi snažila co nejvíce věcí přizpůsobit, abych měla co nejlepší výchozí podmínky. Bez ní bych zkrátka nikdy nemohla být takovou hráčkou. Navíc mi hodně pomáhala i ve škole. Chodila jsem totiž na gymnázium a občas jsem potřebovala dohnat mezery v technických předmětech. "

Rok 1980. Návrat z MEJ - 2 zlaté a jedna stříbrná.

Jako reprezentační trenérka....

Od roku 1977 jsem byla reprezentační trenérkou juniorek i kadetek, a to až do roku 1981. Poté jsem působila jako vedoucí realizačního týmu a v předsednictvu svazu. Od roku 1983 jsem byla druhou trenérkou ženské reprezentace, měla jsem zodpovědnost za Béčko národního týmu. Díky tomu jsem ale měla možnost vyjet na několik zahraničních turnajů a kempů, a to např. do Moskvy nebo do Pchjongjangu. A právě v Koreji jsem poprvé viděla ten vojenský přístup a dril na tréninku. Od roku 1988 jsem pak převzala družstvo žen jako hlavní trenérka. Získaly jsme 7. Místo na MS 1989 v Dortmundu a následující rok stříbrné medaile z ME v Goeteborgu.

Stříbrné družstvo žen na ME. 

Co se změnilo po revoluci?

Po revoluci byla zrušena střediska vrcholového sportu, kde jsem byla zaměstnána. Měla jsem sice nabídku pracovat dál jako reprezentační trenérka žen, ale já jsem dala přednost zahraničí, což bylo mé dávné přání. V tomto ohledu bylo rozhodující i to, že Maruška v té době hrála ve Francii, kde měla i možnost trénovat, takže byla vlastně zajištěná. České stolně tenisové prostředí totiž v devadesátých letech upadlo do jakéhosi vakua. Příprava probíhala zejména na klubové úrovni, a to se změnilo teprve v roce 2000, kdy byla zřízena střediska stávající podoby a zlepšilo se i financování sportu.

Kde konkrétně jste tedy zakotvila vy?

Dala jsem na rady Heleny Fibingerové, která mě doslova ,,nakopla“ do Německa. Bez větších ambicí jsem se tehdy zúčastnila konkurzu na svazovou trenérku Bavorska pro oblast reprezentace dospělých. A v kvalitní konkurenci jsem nakonec konkurz vyhrála právě já.

Co bylo v Německu jiné?

U nás bylo všechno postavené na velkých objemech a poté na nějaké fyzičce. Chyběla ale komplexní příprava. Měla jsem dojem, že jsou naši hráči už unavení. Všechno upadalo do stereotypu. Trenéři chtěli pomalu více než hráči. Když jsem ale přišla do Německa, tak jsem byla hned po prvním tréninku v šoku. Všichni makali na 100% a strašně moc chtěli. Němci jsou totiž ohromně pracovití a zaujatí. Netrénovali zdaleka takové objemy jako my, ale byli zodpovědní. Naši hráči už se to snažili šidit, když to šlo. A jednak mluvíme přece o německé mentalitě, která je pro sport úžasná. Setkala jsem se i s pověstnou německou přesností, a to nejčastěji v rámci techniky. V hale k tomu měli speciálně nastavená zrcadla. U nás jsme hodně řešili techniku nad stolem, ale málo jsme se zabývali komplexním zapojením těla.

Rok 1995. Ve službách bavorského stolně-tenisového svazu.

V Bavorsku jste nakonec zůstala dlouhých šestnáct let. Poté jste se vrátila zpátky do České republiky a dále jste působila ve svazu....

Ano. Posledních šest let přitom vedu trenérsko-metodickou komisi. Musím říci, že svaz nám poskytuje velmi dobré podmínky, jaké jsme nikdy dříve neměli. O tom svědčí i vzrůstající zájem o studium na příslušné trenérské licence. Při posledním běhu studia na licenci ,,A“ jsme měli celkem 12 zájemců. Na licenci ,,B“ jsme měli 20 přihlášených, z nich 17 úspěšně studium zakončilo. Letos otevíráme další ročník a už teď máme 27 přihlášek.

Dříve tomu tak nebylo?

První rok, kdy jsme připravovali školení trenérů na licenci ,,B“, jsme měli pouze osm posluchačů. O studium na licenci ,,A“ pak nebyl téměř žádný zájem. Ono je to tak, že spousta končících hráčů měla, resp. má vůči vzdělání averzi a mají pocit, že se nic nového nemohou dozvědět. Ale profese trenérská a hráčská jsou dvě naprosto odlišné disciplíny. Já jsem si třeba nikdy nemyslela, že vím všechno, ale vždycky jsem se snažila pořád učit. V této branži je to totiž proces neustálého učení a hledání stále nových cest a přístupů naprosto zásadní. Učit se, vyvíjet se, ale mít i pokoru ke své vlastní profesi. Myslím, že hlavně ta pokora některým našim trenérům chybí. Stále slýchám, že jsou hráči málo motivovaní, ale i ten trenér musí podat výkon. Takto to vystihl Ivan Lendl, trenér Andyho Murraye: ,,Když já chci, aby Andy pracoval na 100%, tak já musím pracovat na 120%“

Co se Vám dále během těch posledních šesti let podařilo?

V první řadě jsme změnili osnovy, aby se staly atraktivnějšími pro studenty. Aby se vztahovaly na aktuální problémy a na věci, které by trenéry zajímaly. Myslím, že jsme zajistili i atraktivní lektory. Dále se nám podařilo zlepšit kontrolu oddílů, které teď mají povinnost mít v klubu dostatečně kvalifikované trenéry podle stupňů ligových soutěží, ve kterých má klub zastoupení. Touto důslednou kontrolou jsou trenéři nuceni doškolit se. A na závěr se nám podařilo zrušit platnost licence bez omezení. Náš sport se za posledních 16 let tak změnil, že by mělo být v zájmu každého trenéra získávat ty nejnovější poznatky aby je mohl pak dál přenášet na hráče.

Marta Novotná jezdila i závody rallye, dokonce některé ženské závody vyhrála. Úspěšná byla především v orientačně branných soutěžích. Na snímku s naší nejúspěšnější závodnicí Eliškou Junkovou.

Foto: Archív Marty Novotné



Komentáře: 1

dědek napsal:
25 Března 2017
IP: 109.202.82.*
To je všechno pěkné. Mě by ale zajímalo, kdy konečně vyjde nová metodika, která se údajně již dlouho připravuje...

Zanechat komentář